Můj příběh
Můj příběh začíná v roce 2012. Byla jsem se třemi dětmi už nějakou dobu sama, ale stále jsem pracovala s bývalým partnerem v práci. Necítila jsem radost, spíš smutek, byla jsem jasná oběť. Bylo mi 45 let. Rozhodla jsem se navštívit psycholožku a ta mi jako první ukázala, jaký binec mám ve svém životě. Vlak se rozjel. Byl to první krok, při němž jsem si uvědomila, jak moc chci žít, nevím, co mám dělat, a nikdo mě nezachrání.
V dalším roce jsem úplně náhodou (všichni víme, že náhody neexistují) jela na Slunovrat do Haluzic u Kyjova se svou malou dcerou. A sotva jsem tam přijela, hned jsem chtěla vzít nohy na ramena. Bylo jasné, že buď já, nebo všichni ti lidé jsou z jiné planety. Moje dcera tam ale ožila, já jsem prošla několika přednáškami, zašla na několik workshopů, po hodně dlouhé době jsem se smála. Potkala jsem tam jednu ženu, Zuzanu Rihákovou, která přednášela o zrcadlení, tedy jak nám ostatní lidé zrcadlí nás samotné. Byl to neskutečný objev.
Dál jsem chodila k psycholožce, začala více číst sebevzdělávací literaturu, více se zajímala o dění kolem sebe. A začaly přicházet i světlé dny. Přátelé pomalu přibývali a staří se vraceli. Ale já začala chtít víc. Objevit, kdo jsem a proč se mi děje vše, co se děje.
V dalším roce se mnou už velké děti nechtěly jet na dovolenou, proto jsem znovu odjela jen s malou dcerou na dětský tábor do Haluzic, do místa Slunovratu. A tam jsem objevila nový svět a nové přátele. Zpívala jsem, dokonce jsme se ženami jen tak tančily, s dětmi jsme denně tvořily. Vzájemně jsme si povídali své příběhy a já se dostala s jedním kamarádem k tématu své práce. Když jsem řekla, jak to mám, jak moc mě to nebaví a jak nevím, co dělat, nejprve nechápal a pak mi občas položil otázku, která se mnou rezonovala a šla do hloubky (první setkání s koučováním). A mně došlo… že mě nebaví moje práce tak, jak to je teď. A přišel AHA moment: nemůžu pracovat se svým bývalým partnerem, potřebuji absolutní svobodu.
A opět přišla náhoda nenáhoda… Kamarádka mě pozvala na rodinné konstelace. Neměla jsem tušení, o co jde. Tato zkušenost mě ohromila a neskutečně nakopla a moje životní karta se otočila. Stal se ze mě tvůrce vlastního života.
Je rok 2015, jsem v nové krásné kanceláři, nová kolegyně, staré kolegyně… Vše voní novotou a životem. Jednou jsem si opět postavila v konstelacích svou práci a byla tam ještě jedna, moc hezká. Nová. Poznala jsem ji hned. Bylo to koučování.
Byl únor 2017, v březnu jsem měla schůzku s Magdalénou Vokáčovou a v září jsem k ní nastoupila do ročního výcviku. Rozjelo se vše, rodina, práce, trénink koučování. Každou techniku jsme museli nejprve vyzkoušet na sobě, spolupracovat s kolegy, být otevření. Magdaléna Vokáčová má neskutečný dar spojovat lidi a naše skupina byla úžasná.
Na konci roku 2017 jsem se dozvěděla o cestě do Santiaga de Compostela a věděla jsem, že musím jet. V prosinci jsem koupila letenky, v dubnu 2018 jsem odletěla do Porta v Portugalsku a 10 dní jsem šla sama do Santiaga de Compostela. Ušla jsem 250 km pěšky.
Šla jsem naplněná životem a obřím vděkem za vše, co mě v životě potkalo, a to, co jsem už nepotřebovala, jsem tam nechala. Jít sám se svými myšlenkami denně desítky kilometrů, to nikde nekoupíte. Potkala jsem nádherné lidi z celého světa. Byla to odměna za mé rozhodnut žít, za to, že jsem se rozhodla pro změnu. Ano, mám víru. Víru v život, víru v člověka a vím, že vždy existuje cesta. Cesta sebepoznávání nikdy nekončí. Jsme jako cibule, sundáte jednu slupku a už je tu další…
Stále se hledám, letos jsem našla více tu Ivu v sobě. Ušla jsem kus cesty. Jsem certifikovaný kouč osobního rozvoje, z dcer rostou skvělé ženy a mám spoustu fantastických přátel. Taky jsem zhubla 14 přebytečných kil a vrátila se ke své přirozené barvě vlasů, hnědé. A jako žena se cítím skvěle.
Vím, že vždy existuje cesta. Vím, že moment, kdy to chceme vzdát, je současně okamžik, kdy máme začít žít a bojovat. O sebe, pro sebe. Stojí to za to.
Věřte mi. Věřte si.
