Každý má svůj oblíbený citát nějaké motto, které se vztahuje k jeho životu, k životním prožitkům jako takovým. Taky mám jedno. A přiznám se vám, že čím dál radši. Napadlo mě, jestli není trochu podivné, že zrovna tahle věta mě rozradostňuje. Ale ne, není.

Moje motto zní:

Všechno zlé je pro něco dobré.

Jsme spolu už mnoho let. Můj život není žádné lehké bílé peříčko. Do vínku jsem dostala, co jsem dostala, a na cestu životem mi asi kompas někdo vzal nebo funguje trochu jinak, než ty kompasy běžné. A tak jdu a žiju ten svůj život a dělám, co můžu. Jistěže si myslím, že je to mé maximum. Víc tam není. Věřte mi, není tam a už nemůžu… místo nahoru, jdu dolů. Chvilku se vzpínám, křečovitě se držím, že nepadnu. Živou mě nedostanou! A ejhle… padáááám.

A co teď? Nápady typu, tak tohle už mě nebaví, to je život za všechny prachy. Všem se daří, jen mně ne. To potkalo mnohé z nás. A stejně jsme to nevzdali. A právě v tom okamžiku se začnou dít věci. Možná i zázraky.

Zázraky se dějí, když v ně věříme, ale i ve chvílích, kdy přestaneme lpět a doufat

Takto jsem našla svou víru v Boha, zamilovala si meditace a opravdu se naučila být jen tak a mít v hlavě to krásné „nic“, které je vlastně vším. Zjistila jsem také, že když to nejde tudy ani tudy, jde to jinudy. Nedělám žádné lumpárny, jen hledám jiné cesty, potkávám nové lidi, nacházím dary a přicházejí ke mně vize. Naučila jsem se být sama se sebou.

A vše se rozjíždí jako vlak, směr nahoru.

Z čirého zoufalství mě někdy napadají krásné a tvůrčí věci, které by mě jinak ani ve snu nenapadly, přicházejí nabídky, které jsem nečekala, a já děkuji. Pokorně. Omlouvám se za všechen ten vzdor, Bohu, sobě, svému okolí a chápu. Vesmír mě miluje. Přece by nedopustil, aby mi vyšly některé moje vymyšlené blbosti. Má pro mě lepší tipy. Zná mě. A pokud jsem se vymkla a prosadila si něco, čím jsem šla proti sobě samé, třeba své vztahy, tak zpětně vidím, jak jsem celý ten všehomír pobavila: „Tohle chce? To si dělá srandu. Holka potřebuje školu, tak ať si to užije.“

Klikatými cestami mnohy vede cesta k jednoduchosti, laskavosti a přijetí. Nejen Exupéryho Malý princ o tom ví své

Spráskaná, ubrečená a vyléčená. Přijímám, že mám poslouchat to, co cítím, a ne vždycky „svou hlavu“. No dobře ego. A léta běží. Situace se mění jako roční období. Některé se opakují. A mně dochází, že když neposlouchám sebe, zase trucuju, už nechci… tak se pode mnou otevře podlaha. Pokolikáté už?

A další z mnoha pádů dolů, abych mohla vyjít nahoru. Nová. Uvědomělá. Silnější. Vysmátější. Plná pochopení pro své okolí. A tak to je. Všechno zlé je pro něco dobré. Vše má svůj smysl. Nikdo nás nechce zlikvidovat, na to si mnohdy stačíme úplně sami.

Možná, že to máte jinak. Váš život je to bílé peříčko nebo máte jiné motto, které vás provází. Nahoru a dolů, přes lesy, přes hory, přes řeky, i údolím… a nahoru a dolů. Takže, když se otočím zpět, mohu říct jen … DĚKUJI. Na svých cestách jsem se naučila být průvodkyní, nejen sobě.

Máte vy nějaký citát, informaci, která vás provází a se kterou jste ztotožněni? Sem s ní! A pokud se zrovna někde mottáte ???? a třeba to své ukotvení a motto hledáte, zavolejte mi, napište, objednejte se. Třeba pro vás najdeme společně cestu. Vodit vás za ruku nebudu, ale pomůžu vám najít to, co je potřeba. Těším se na setkání.

Vaše koučka